SVOJANOV X/06
3. až 21. prosince 2006

Freedland <<< 2006 >>> Náš diář

aneb
tentokrát pod Hradem ve Svojtownu

      Je to něco málo přes dva týdny, co jsme se naposledy vrátili ze Svojanova. Začal nám další rok a já konečně porovnal všechny fotky z prosince. Právě teď jsem si do štamrple, která procestovala už půl Evropy, nalil ferneta a chci se pustit do popisu posledního Svojanova. Byl jiný než kdykoli předtím. A to pochopitelně. Pochopitelně proto, že jsme nebydleli na hradě, ale v podhradí ve Svojtownu. Ale nejen tím byl jiný. Jiný byl i proto, že trval tři týdny. Ano tři týdny! Vždy, když jsme v neděli večer přijeli na penzion, dali si první pivo, tak jsem si vzpomněl, jak jsem ty neděle nenáviděl. Byly to vždy takové ty podivné dny pomalého střízlivění z akcí, jež se mnohým z nás pevně zaryly do paměti. Tentokrát šlo však o akci zhola jinou. Byly to totiž pracovní povinnosti, které mne zavály právě sem pod hrad. Téměř celý prosinec jsme se měli pohybovat mezi Českou Třebovou a Adamovem. Bylo na mě, abych vybral nějaké patřičné zázemí. Dlouho jsem se rozmýšlet nemusel. Vždyť Svojanov je téměř napůl cesty. Dovolím si tedy na násůedujících řádcích popsat, co vše jsme za ty báječné tři týdny zažili...

první příjezd - neděle 3.12.

      Jen, aby nám přálo počasí, říkáme si s kolegou Pendolínem, když už za naprosté tmy vjíždíme do hlubokých hvozdů od Old SvojTownu a je vidět jen na pár kroků. Mslíme tím pochopitelně počasí po celý prosinec, protože naše práce se bude neustále odehrávat pod širým nebem a pod sněhem by zcela ztrácela smysl. Teď však už zatáčíme na poslední křižovatce doprava a míjíme první stavení Svojtownu. O chvíli později v zatáčce s ošklivou garáží už světel přibývá, na kopci nahoře pozorujeme jen nepatrné obrysy hradu a vjíždíme do vánočně rozsvíceného Svojtownu. Ze všeho nejvíce samozřejmě září radnice a hned za ní vánoční stromek. Místní podlouhlé a polokulaté náměstí za ty roky prokouklo a pevně doufáme, že podobně na tom bude i náš penzion. Nemyslete si, sehnat tady na Vysočině mimo letní sezónu nějaké ubytování není nic jednoduchého. Já měl však štěstí při objednávání a natrefil jsem hned na penzion Palla. Pamatujete? Ano, přesně, ten penzion (spíš hospoda) přímo na začátku stezky ze Svojtownu ku hradu. Vítá nás mírně ledová slečně servírka a má obrovskou radost z toho, že jsme nepřijeli až v deset hodin večer, jak jsme původně nahlásili, ale o dobré čtyři hodiny dříve. Teď ovšem ještě kašleme na ubytování a pokoušíme se vpít do nejlepšího piva na Moravě. Ano, Starobrno bude naším nejčastějším souputníkem po celé tři týdny. Bohužel...
      V hospodě se však nesedí špatně! Znáte ji, ne? Dřevěný výčep s klasickým pultem, čtyři stoly a na neděli (a místní poměry) i slušně zaplněno. Dnes se však (jako každou neděli) zavírá oficiálně po osmé hodině, takže i naše páté pivo je poslední a odcházíme konečně juknout do naši cimry. A o cimru šlo zcela určitě: sice bez štěnic, ale také bez ramínek. Místa v místnosti mnoho není, čtyři postele, umyvadlo s neustále tekoucí vodou a jedna skříň. Za 150 se však nějak porovnáme a práci si doděláme vždycky dole v hospodě. Alespoň jsme si to takhle hezky naplánovali. Tak ještě závěrečného panáčka a fijá do hajan. Musíme vypadat zítra obstojně...;-)

Svitavy a Polička - pondělí 4.12.

      Asi bych měl vysvětlit, cože jsme do tohoto bohem zapomenutého kraje přijeli dělat. Dráha se totiž rozhodla, že údržba zabezpečovacího zařízení ve vlastní režii je neskutečně drahá (což je i pravda...) a že by bylo zapotřebí vyzkoušet, zda by to nebyl schopen dělat někdo jiný lépe a levněji. A tak vznikl pilotní projekt, jehož součástí byla právě pótrať (pro zjednodušení) Česká Třebová (mimo) - Adamov. No a než něco takového převezmete od Pótrati, je třeba zkontrolovat, v jaké kondici ono zařízení se nalézá. A to byla právě naše práce. S kolegou jsme se dobrovolně přihlásili do "open air" skupiny, poáč máme tuto práci ještě v paměti a navíc vlatně člověk u ní nemusí tak namáhat hlavu, zaspotuje si (nebo se přinejmenším fyzicky zničí;-)) a k tomu ty lázně firma zaplatí. Proč to nevzít, že?
      Takže jsme se v pondělí 4. prosince ocitli v první přebírané stanici. Shodou okolností šlo o Svitavy. Ve městě mají horkou novinku: pro vylepšení dopravy zrušili světelnou křižovatku a dle módy posledních let ji elegantně zakroužili. Nevím, školy nemám, ale jestli tady byly kilometrové fronty i předtím, to fakt neposoudím. Každopádně tak hloupý kruháč jsem snad ani neviděl. Ještě před příchodem na místo činu jsme se zašli posilnit ranním vývarem do nádražního vyžieráku. Jak za pár dní zjistíme, celá tahle pótrať je takovým kouzelně zbytnělým rájem funkčních vyžieráků! Prosím, neberte to tak, že se vysmívám. Tyhle špeluňky mají totiž své osobité kouzlo! Dávají totiž člověku vzpomenout na dávnou kulturu stolování za velmi skromný peníz. Jen ten Otakar na čepu tady, ...ehm, no však kdo by to pil, že?
      Tak tedy vcházíme na místo činu a seznamujeme se s našimi (teď už) konkurencí. Je docela drsné asi koukat na bandu deseti vysmátých lidí, kteří někomu předvádějí, že práci, kterou oni simulují dva týdny, lze hravě zvládnout za pouhý den. A bez namáčení! Říkáte si, že je to hustý? Ale kdepak! Všichni, ano, všichni dostali možnost změnit dres a přejít na druhou stranu. Jenže jejich Strana se tvářila do poslední chvíle, že je vše o.k. a že mají vše pod kontrolou. Postupujícím časem se spíš na jejich straně objevila již pouhá apatie a nutná rezignace. Ale nejsme nelidi, takže z toho máme smíšené pocity také a hned po skončení práce a koupi nezbytných ramínek (víte proč, ne?) necháváme Svitavy Svitavami. Do auta přibíráme nového kolegu Pražana (na Pražáka je Zdeněk, coby rodák, alergickej...;-)) a uvažujeme, kam na oběd.
      Polička je město z nejzachovalejšími hradbami. Aspoň se to o ní tvrdí. Já však vím, že je tam i moc mile, pěkné náměstí tam mají a samozřejmě tam vaří Otakara. Místní nám doporučují Pivovar, což kolegové nesou nelibě, nicméně vevnitř nás čeká milé překvapení v podobě skvělé kuchyně a (kluci říkali, já řídil...) skvělé Plzničky. Jak už to tak v krátkých zimních dnech bývá, do Svojtownu přijíždíme už za šera. Z vycházky tedy nebude nic a my navíc propukáme krátké depresi a panice zároveň. V našem penzionu je jediná hospoda široko daleko a v pondělí a úterý mají zavřeno. Naštěstí se Zdenek vytasí s rumajzlem a při grogu se po báječně proluftovaném dni usíná přímo báječně...

Mikuláš, Svojhrad a hlavně: Hamry! - úterý 5.12.

      Druhého dne jsme pracovali v Opatově. To je kousek dál na Třebovou a ona víska je navíc v mé paměti nerozlučně spjata s parádním rybníkem, kam jsme se chodili koupat za studentských let. Za nás nám totiž v Třebové zavřeli koupaliště a tak jsme se jednoho dne vydali hledat nějakou vodu kolem a už jsme neměnili. Však jsem tam také chvíli postál. Na oběd jsme po práci vyjeli do Březové nad Svitavou. Koukal jsem, jak místní náměstí také prokouklo. Ale moc jsme se nezdržovali, poáč nás mnohem více lákal tajemný Svojhrad vysoko na kopci. Ve tři odpoledne jsme tedy mohli vyrazit z penzionu (no, my vlastně mohli vyrazit přímo z pokoje, poáč jsme bydleli na straně k hradu a okno měli téměř u země) pro mne tadiční cestou ke hradu. I zde došlo k "modernizaci" a to tím, že celá tato cesta má nyní osvětlení. Noční návraty Z/na hrad tak už nemusí končit nutně karambolem. My však stoupáme nahoru za světla a na pár místech nám to nedá a musíme fotit báječně vyhlížející Svojtown.
      Nálada se nám však mění v okamžiku, kdy se přibližujeme k hradu. Ten totiž za ty roky, co jsme zde nebyli, pořádně zchátral. Co zchátral - zhnil! Pěkně odzpoda se do jeho předhradí tlačí voda a pohostinské pokoje, ve kterých jsme pobývali, a které by mohly vyprávět, už zřejmě obyvatelné moc nebudou. Vcházíme na hradní přednádvoří a koukáme, že stodola napravo přišla o střechu. Že by požárem? Ponuré počasí na ponurosti celého hradu ještě přidává. Brána je však otevřená a za ní varující nápis o nezbytné zavřenosti hradu: Vstup na vlastní nebezpečí! To se přece píše na zříceninách, ne?
      Za branou si nás nikdo nevšímá a tak vstupujeme dále. Průhled do hospody nic moc, vypadá to, že je tady zavřeno už dlouho. Jdeme tedy dále. Předhradí, respektive místo, kde jsou záchody a koupelky, tak to hnije komplet až nahoru, hospodářství s prasaty a dalším drobným zvířectvem je rozvráceno a vypadá to, že to tak má být. Do areálu hradu se nyní lze dostat z mnoha stran. Jdeme dále k zámecké zahradě. Ta jediná se má ještě k světu. Mnohem horší je to však ve věži. Přímo ve vstupu je puch a bordel, za který by se nemuseli ani bezdomovci stydět, je cítit plíseň a nahoře už vím proč. Střecha se nezavírá, navíc je děravá, takže do věže zatéká. Výhled je však opět famózní. Ten ocením jenom já, poáč kolegům je prý z výšek nevalně.
      Scházíme se opět až na hradním nádvoří, do kterého scházím starou známou temnou uličkou. I pod věž do "sklepení" kouknu, jestli jsme tam náhodou před lety něco z pokladu nezapomněli a ...nic. Na nádvoří koukáme nevěřícně na zachovalé střešní tašky. Jistě jen náhodou jsou všechny tyhle původní tašky z hradního paláce pečlivě poskládány jedna vedle druhé, zatímco střecha se skví pravou českou pálenou taškou, ale fungl novou. Divné, říkáme si. Hrad hnije odspodu, ale začali střechou? Kdopak tomu tady teď vlastně šéfuje? Nechce se nám věřit, že ta zkáza všude kolem je prací starého kastelána. Nebo jsou teď zase v módě romantické zříceniny? Tata otázka nám zůstává ještě na pár dnů utajena...
      Poněkud smutni scházíme z hradu příjezdovou cestou. Cedule na křižovatce stále ještě lákají k posezení na pustý hrad, ale zřejmě marně. My se vydáváme směrem k Hamrům, dále po silnici. A máme první ze série dnešních příjemných náhod: Ještě nestačíme minout obskurní rekreační středisko Otakar a slyšíme vzádu autobus. Jenže na zastávku je to tak půl kilometru. To nestihneme, říkáme si a spíš jen tak ze srandy zkouším autobus stopnout. Zřejmě naše žízeň a tužba po vyhřáté hospůdce byla na našich tvářích vidět a tradiční Zlatovánek nám zastavil: "Třikrát Hamry," povídám a řidič spíše jen tak dodává, že: "...zřejmě k hospodě, že?" Samozřejmě...!

      Hamry! Docela nenápadné to slovo. Jenže znám několik lidí, kteří při jeho vyslovení chytnou typický Pavlovův syndrom a uroní slinu. Ano, Hamry, respektive hospoda v jejich centrální části, za potokem naproti vleku. Ona patrová žlutá budova s do dálky svítící mocnou přitažlivostí "G" (ještě tradiční vzor...) nás opět klame tělem. Cedule svítí, zato v hospodě je vše temné. Avšak klika se pohne, západka cvakne a už nasáváme ten léta neměnící se odér. Sedáme ke krajnímu stolu a tu už se otevírají levé dveře, ze kterých se vyšourá starý známý pan domácí. Ten jediný se nemění! Patří k tomuto místu stejně, jako patří Hamry ke Svojanovu. Objednáváme tři pivka a pan domácí se odšourá za výčep. Také klasika. Přece nám nebude točit trubkové! Jedinou chybu, kterou jsme udělali, že jsme neřekli, jaké pivo chceme. Přinesl totiž Otakara...
      Inu, grýzli jsme jej, zkonstatovali, že tady by to šlo. Ale známe přece lepší, ne? To už je v lokále mnohem více lidí, vládne příjemná domácí atmosféra a protože je zítra Mikuláš, všichni jsou v očekávání, jestli přijde. Hamry jsou však malá obec a tak nepřišel osobně, nýbrž za sebe poslal alespoň Anděla. A jakého! Sice služebně zřejmě nejstaršího, ale o to milejšího. I my jsme byli hodní a dostali dáreček. Mladému Panu Domácímu (taky klasik...) jsme si už řekli o gambáček: "Chcete-li, máme i Plzničku," povídá. Jenže i Géčko po Otakarovi se strašně grýže! Až u druhého se nám buňky srovnaly. Jenže u třetího jsme museli dle plánu skončit. Jenže, komu by se chtělo. A tak povídám: "Pane Domácí, máme obrovský problé, tohle třetí pivo je bohužel naše poslední. Musíme jít na autobus." Na to on povídá: "... a koukám, že se vám odtud ale vůbec nechce. Víte co, neřešte to. Odvoz zajistíme!"
      Slyšeli jste??? Ano, Hamry nás opět nezklamaly! V hospůdce jsme pobyli do odchodu předposledních hostů, pak sám mladý Pan Domácí nastartoval svého favorita a odvezl nás na Svojanov. Řeknu vám, psaním předchozích řádek jsem si udělal tak obrovskou chuť na gambáčka, až se mi sbíhají sliny...

Jak jsme se znovuseznámili

      Máme středu, tedy prostředek prvního týdne. Práce nám odsýpá, počasí přeje (čtyřnásobný Svojanovský ožrala promine...) a my se těšili na teplo rodného krbu v penzionu. Ba co víc! V šest se nám otevřou dva neproniknutelné dveře vlastní hospody. Mezitím však ještě stíháme vyrazit na fotoprocházku po Svojtownu a protože už je poměrně šero, beru stativ, aby z těch předvánočních fotek něco bylo. S Pendolínem míříme po produ Křetínky přes náměstí až k místu, kde kostel s hradem splývají v jednu přímku. Fotky koneckonců můžete posoudit sami. Bylo občas těžké vybrat tu lepší z lepších.
      Jestliže jsem kritizoval úroveň ubytování, mnohem lepší to bylo s koupelnou. Ta byla nová sic jen se sprchovým koutem (holt, vana s brutarem je jen na Pecce...;-)), ale čistá a světlá. Tam se člověku vždycky ulevilo. Nechceme však zaspat otevření hospody a v šest vyrážíme o patro níže. A skutečně. Znáte to, vánoční výzdoba, dva falešní sobi pod televizí, jejíž stáří si netroufáme odhadnout a k tomu Josef. Josef, kterého nám sneslo samo nebe. Nezačal věru zle, neboť v neděli došla bečka a tak dnes se i to "nejlepší pivo na Moravě..." dalo celkem kousat. U třetího jsme se konečně vpili a poáč Josef je komunikativní člověk, odložili jsme své notebooky a začali se stále více a více bavit. Měl jsem pocit, že už jsem jej někde viděl, ale jistý jsem si byl definitivně až ve chvíli, kdy jsme se začali bavit o hradě: "Jasně, Brňáci nahoře ve hradě, pamatuju se!"

Zašlá sláva starého hradu

      Jak čas, dny i týdny ubíhaly, bavili jsme se občas i o hradě. Tak už dnes víme, že skutečně starý pan kastelán Karel Čtrnáct odešel na odpočinek a s ním i paní provozní. Nový kastelán zavedl nové pořádky a všichni, co na hradě hospodařili, časem utekli do podhradí. Na hradních stránkách to rozhodně nevypadá tak mrtvě jako ve skutečnosti, ale takový je stav věcí. Hospoda na hradě funguje nefunguje, lidé si odvykli na hrad chodit (pokud tam zrovna neopravují střechu) a tak celkem paradoxně působí malebně opravený Svojtown, nad kterým dohlíží poněkud ponuře a hrozivě starý hrad. Asi moc zatím nepomohlo ani osvětlení přístupové cesty na hrad, která se i udržuje v provozuschopném stavu. Ale snad přece jen umocňuje celkový dojem z hradu i to ponuré předzimní počasí. Nezbývá než věřit, že se hrad ze svého spánku vzbudí dříve než jeho sláva upadne úplně...

Cesta plná vzpomínek

      Musím říct, že čím déle jsme na Svojanově pobývali, tím více si nás získával. Uvykli jsme i stálým rituálům, které nás provázely a tak s blížícím se koncem jsme jen litovali, že nezbyl čas alespoň ještě jednou navštívit Hamry. Před posledním večerem, kdy jsme dojeli na Svojtown poměrně brzy, jsem podnikl ještě poslední nostalgickou vycházku okolím. Samozřejmě jsem začal cestou k hradu a jaké bylo moje překvapení, že dlaždiči za ty dva týdny skutečně dokončili cestu ke kostelu. Teď žlutavě svítí do širého okolí. Hrad jsem jen obešel a zamířil na snad nejčastěji procházenou bojofkovou cestu - od hradu ke kapli na kopci. Vše při starém, až na vykotlaný dub, kde jsme marně hledali (dávno tomu), indície směřující k nalzení pokladu. Od kapličky je krásný výhled na Old Svojanov a koukám, že i letos v dále na poli leží dva obrovští bílí slimáci. Pamatujete? Jdu však dále směrem k vysílači. I rybník na Předměstí je na svém místě, červené světlo na vrcholu stožáru svítí do dáli a protože se šeří, spěchám dolů na dolní okraj Oldtownu, kde je již několik let zrekonstruovaný (bál jsem se slovíčka "vkusně" - nepatří tady) kostelík s malebným hřbitovem vůkol. Tady by se Skoumalovi určitě líbilo...
      Už za tmy pak vcházím kolem ohyzdné garáže v zatáčce do Svojtownu a koukám na poslední překvapení: Na poslední noc nám rozsvítili i kostel! Vánoční atmosféra jak má být. Cestou ke kostelu míjím náměstí a beru to místním Závodím. I tady je hromada pěkných stavení, z nichž některá se teprve probouzejí k tomu lepšímu životu. Ještě posledních pár fotek od kostela směrem k Svojtownu i Svojhradu a s radostí mířím na svařáka do naší, ano, naší hospody. Josef je zde tentokrát už jako host, sedíme pohromadě a po odchodu posledních hostů k nám přisedá i původně odměřená slečna vedoucí.
      Byl to velmi příjemný večer, vyměnili jsme kontakty, aby bylo jak předat fotky a třeba i pozdravy a někdy v noci odcházíme spát. Ranní vstávání je už bez loučení, klíče necháváme na penzionu a naposledy zaboucháváme za sebou dveře...
      Musím přiznat, že jsem si zdejší kraj zamiloval. Jeden den jsme se zastavili na oběd i v Hamrech. Zkoušeli jsme se kouknout i po jiném ubytování, ale nakonec nebylo síly, která by nás odtud dostala. Byl to velmi příjemný prosinec... ;-)

Medvěd, 08.01.007


Šup k odkazům!
webzdarma.cz